9 otázek, které vám dodají energii pro plnění cílů

Jít za cílem je jako šplhat na vysokou horu.

Znáte ten okamžik předsevzetí, kdy jste plni energie a důvěry v úspěch? Budu žít zdravěji. Naučím se víc si užívat života. Přestanu kouřit. Překonám svůj strach.

A co se stane potom?

Když plníme dlouhodobé, neurčité plány s nejasným koncem, je to jako šplhat na vysokou horu. Stoupáme krok za krokem. Vrcholek mizí v mlze. Nohy těžknou. Nezastavujeme, protože se zastavením přichází neurčitý pocit selhání a viny. Před sebou vidíme jen další stoupání. Radost z cesty se vytrácí a zůstává pocit povinnosti.

Víte, co je na tom nejhorší? Kamkoliv vyšplháme, vrcholek je pořád ještě strašně daleko.

Jak si poradit s tím pocitem, že pořád ještě nejsme tam, kde jsme chtěli být?

Jsou různé způsoby, jak zajistit pocit přechodného dokončení a tím si dodat energii a chuť do další cesty. Například si dlouhodobý cíl rozdělit na postupné kroky a pečlivě si odfajfkovat dokončení každého z nich. Ale někdy to nefunguje. Pro ty případy je tu jiná metoda. Na podporu chutě a energie jít dál za svým cílem vám stačí 20 minut času.

Jak to tedy vypadá?

Vraťme se ke stoupání na vrchol hory.

Šplhám dál a dál. Najednou si vzpomenu, že už je to rok, co jsem se vydal na cestu. Zastavím se. Rozhlédnu se po krajině kolem. Jak můj zrak klouže po stupních hory pode mnou, připomínám si výzvy a překážky, které jsem překonal.

Vidím rozdíl mezi sebou dnes a sebou dřív, kdy jsem se ještě krčil dole v údolí a snil o tom, jaký je shora asi výhled.

Vidím odhodlání a vytrvalost, které mi umožnily dojít až sem…

Vidím celou tu cestu, kterou už mám za sebou.

Při tom pohledu cítím kousek obdivu. Ten si zaslouží každý, kdo by kráčel touto cestou a potýkal se s těmito překážkami.

To je chvíle spočinutí, kdy si mohu dovolit vychutnat spokojenost z toho, kde jsem a jaký kus cesty jsem urazil. Chvíle, kdy se mohu zhluboka nadechnout a pomalu, s chutí vydechnout.

A potom vyrazit dál. Lehčeji a s větší důvěrou.